V SMUTNÉ CHVÍLI.

Vím dobře, celé žití naše

jest moře těžkých snů a dum,

plod štěstí když utrhnem’ plaše,

že hořkne, než jej dáme k rtům;

vím, že jsou těžké trapné chvíle,

v nichž hasne paprsk nadšení,

a dlouhou cestou ku mohyle

kdy cítíme své umdlení;

vím, že tu nelze stavět v písku

a ve vln stálém příboji,

že mnoho čas nám vezme v trysku

a málo čím nás spokojí;

že zašlých trudů žluč se sbírá

a hořkne na rtech poznovu,

a mizí klid a mizí víra

a zbude jen tíž okovů;

sen minulosti, přelud, vzchází

a táhne jako příšera

a z duše tvé rozbité vásy

se ztrácí vůně, důvěra;

a dechem zimní bouře chladné

strom žití tak se zachvěje,

že s něho radosť – listí spadne

a odletí pták – naděje!

To vím, neb též jsem plavcem v moři

a to můj nářek nestlumí,

a proto duše tvojí hoři

též moje duše rozumí.

Ó kterak v hloubku tvého bolu

se nořím pouze tuše jej;

ó dovol, ať jej nesem’ spolu!

Ó jen mne k tomu požehnej!

Tvé slzy, které pouze blaží,

ve moje slzy, které žhnou,

ať splynou, jako když se sráží

dešť hvězdných jisker oblohou!

Chci tichý být, jen tvoji ruku

chci držet v pevném stisknutí,

bych cítil v těžkém srdce tluku,

jak roste ti dvé perutí.

Jak bolestí tvé srdce vzrůstá,

a vzlétá fenix báječný,

jak duše tvojí clona hustá

se mění v plápol slunečný;

chci v chaos duše tvojí v sporu

svůj úsměv pustit nadšení,

jak slunce paprsk na obzoru

když ztichlo živlů soptění.