V. Snad jiní jinak uvidí –

Snad jiní jinak uvidí –

já myslím nebe širé si jak naši zemi

a při hvězdách si myslím na lidi.

Vidím tam různotu skupení,

velkosti, tvarů a záře –

to musí různé osoby

být, kde jsou různé tváře!

Planetoidek tam havěť zřím

– uličnických to zmetků –,

jež hvězdám nám již stárnoucím

bab nadává a dědků;

hvězdičky na šnůře pupečné –

embrya – mléčné símě –

též nebe je zas v naději

a nosí sladké břímě;

panenky růžově planoucí,

mládence hledů zbrklých,

roj mužů světla klidného,

roj babic žlutě scvrklých.

Běhají spolu a předce je

každý svých práv si bdělý,

jak lidi nás zde chladná zášť,

je chladný aether dělí.

Životem různým se nebe skví

– dosti však tam též rovů

a svaté ticho v koutečkách,

jak sluší na hřbitovu.

Co světů Svět as pohrobí,

jež – jako naši velcí mrtví – zraku zmizí

a předc svou váhou dále působí!