V SNECH SLÝCHÁM UMDLENÝCH...

Ohlasné, dlouhé chodby klášterů

v snech vyděšených vídám nejčastěji,

kde lesklé oči bledých paterů

pod lampou mžikovou se extaticky chvějí.

Kde v snětích šeříku srub studny rozvalené

se dělí s ptáky o truchlivé sny,

když první stín se chvatný v houště vžene,

kam plakat chodí novic nemocný;

kde mřížením je vidět opuštěné dvory,

zšeřilé stínem starých kaštanů,

jež hučí mdlobné, potácivé chóry

a klaní se ze strany na stranu.

V snech slýchám umdlených, jak stromy šumí,

a rachot okovu té mrtvé studně na dno,

a v houšti nemocný jak novic vzdechy tlumí,

když ve dvůr padá podvečerní chladno...