V sněhové vánici.

Tma pustá kol a šero

a závoj mlhavý

a teskných stínů stero

mi víří u hlavy.

Směr dlouhé cesty známý

sníh v temnu zavívá mi,

kdes v dáli světlo mámí

můj unavený zrak,

jak bludička kdy bleskne

do pusté noci teskné

a svádí z cesty tak.

Tma lstivým drápem kočky

na mrtvou padá zem

a těžké, bílé vločky

ji kryjí rubášem.

Z tmy klína vítr vstává,

kol svými biči mává

a rázem zasypává

vše stopy lidských cest.

Tu záhy poznáš v hrůze,

že bludná tvoje chůze

můž’ v zahynutí vést...

A voláš... darmo vše je,

boj každý krok, jdeš dál,

jen vítr se ti směje,

jenž sníh ti v tváře svál.

Kdes ozval se hlas ptáka,

jenž dlouze, smutně kráká,

jak zoufalství kdy láká

na pokraj propasti...

a hrůza v tmavém šatě

své ruce spíná na tě,

jejž chytá do pasti.

Jsi ztracen, ztracen, běda!

Ty myslíš na svůj hrob.

Tě chvátí úzkost bledá,

tak zajít beze stop...

A přec bys rád šel spáti,

už sen ti smysly chvátí

a oči zavírá ti...

ó, s Bohem na věky!

...A vítr dále vane

přes cesty zasypané

za obzor daleký...

Tvé oko... zač to prosí?

Proč ruka chvěje se?...

Snad zítra půjde kdosi

a stane v úžase –

Dál, dále... tma však nedá.

Zrak darmo světla hledá.

Jsi ztracen, ztracen, běda!

Kol tma a hrob, kam jdeš.

V před nelze, ani zpátky

a v tmách těch bez památky

snad bídně zahyneš...

A přec-li dojdeš cíle,

to jedno, zítra, dnes

zda mukou, hrůzou šíle

bys v rakev pustou kles’.

Sám život více není,

než bědné plahočení,

půl sen a polo bdění,

kde jedovatý mráz

a zoufalství jen zívá,

a kudy jdeme, svívá

vše stopy naše v ráz.

Kde naděj v duši bleskne,

hned život, dávě ji

v tmě skutečnosti teskné,

ji zdupe v závěji.

Jak hvězdy z očí ztrácí,

tak v hoři, těžké práci

se člověk utrmácí

a z hrozných, těžkých dob,

když dříve nezešílí,

kdy dojde jednou k cíli,

vždy uvidí jen hrob...

Tam pozná, vše je darmo

a neví, proč tu žil,

proč v žití těžké jarmo

svou šíji položil,

on vidí, život krátký

jak zajde bez památky

a nikdy, nikdy zpátky...

Tři kroky pod zemí

vše lidská sláva mizí

a ráno už je cizí,

kdo večer oněmí...

Tma pustá kol a šero

a závoj mlhavý

a teskných stínů stero

mi víří u hlavy.

Z tmy klína vítr vstává,

kol svými biči mává

a rázem zasypává

všech bludných lidských stop.

Kam v prázdno člověk pílí

a jde a dojde k cíli

a uvidí jen hrob.