V sněhu.

Ani vzdechu, ani vzlyku,

zmírá zem tak oddaně;

sníh ji skryje v okamžiku,

padá v lán už, na stráně.

Sotva víš a krok se vláčí

těžce země po rovu

a vzpomínáš v teskném pláči,

zda ji uzříš poznovu. –

Není líto života mi,

jeho žhoucích rozkoší;

jsou jak bouře nad horami,

která květy pustoší.

Jednu touhu duše hostí,

jedno vroucí přání mám:

jak ta země bez hořkosti,

klidně tak, kéž umírám;

jak ta země v nebes míru,

skryta v bílých závějích;

v duši vzkříšení mít víru

a tu duši – padlý sníh.