V SNŮ VLASTECH...

Když předtuch nekonečných clona těžká

s mých očí snáší se, hled skýtá do dálav,

v snů vlastech bizarrních má duše mešká,

na březích z kosatců a lunou zbledlých trav.

A zlatá nebesa, jak opiový spánek

je stvořit dovede, se chvějí nad hlavou

a z končin nepoznaných lehký vánek

mne spíjí božských vůní záplavou.

Že k trůnu Boha vetřel se, mně zdá se,

a drze unesl dech anděla,

v němž myšlénka má tiše kolébá se

a nových vidění se tajem zastkvěla...

Tvůj stín zřím průhledný, jak na oblaku

z hvězd světla spředeném mi letí vstříc,

a duše moje plesá, Tvojich zraků

se nedohlednou hloubkou spíjejíc.

A touha naše slavnou hymnu zpívá,

propastí etheru výš letí, do dáli,

a svatý oblak Tvůj v záclonu světla splývá

a závoj hvězdnatý nás oba zahalí!