V SOBOTU

Ve vozík jedna kravka zapřažena

a naloženo trochu jetele,

pro kozu listí, v zadu hrstka sena,

je k večeru a zítra neděle.

A vedle kráčí, snědé majíc líce

a prsa bujná, plece k objetí,

s bičíkem Pepka kyrysnice,

jak topol štíhlá, let as dvaceti.

Vždy veselá je jako polní kvítí.

A dobrák. Do práce je jako kat.

A říká: „Na lásku ať slunce svítí

a oko nemá brečky zamokat.“

Kravička zastavuje, founí trochu,

a Pepka trhla rychle opratí.

„Už zas se, plosko, pouštíš do vrtochů?

Dej pozor, sic tě bičík vyplatí!“

Och, Pepko, Pepko, nedělej zlé oči,

v tvé vlastní hlavě plno myšlenek;

ten zítřek se v tvém mozku jaksi točí,

co sobě myslíš, šlehá na venek.

Ta nová sukně, samé modré květy,

kol černých vlasů šátek zlatistý,

zástěra červená jak koukol setý,

v modlicích knížkách jetel čtyrlistý!

Až rozsednou se před mší o kázání

vesnické holky kolem kostela,

hledíce v závistivém zevlování

po šatech, nemodlí se docela:

tu obšírně si také na hrob sedneš

ku dívkám ostatním, tak pátravým,

a sukni rozložíc se poohledneš,

jakoby nic, svým okem kolčavím.

Že, Pepko, to tvé nejsou špekulace?

Máš ještě horší! Není pomoci!

Jak řekneš Václavovi věc tu krátce,

až s tebou domů půjde k půlnoci?

Ty obejmeš ho, že nepustí dechu,

a po žhavé jak uhlí hubičce,

co jest, mu řekneš. Dáš mu herdu v spěchu

a v dvířkách zmizíš jak stín kratičce.

Omráčen Václav bude v nočním tichu

se škrábat za uchem a po skráni,

a Pepka svléká se už v tichém smíchu,

že jemu nebude dnes do spaní.