V SOBOTU VEČER.

Mha večerní se s vůní na zem nese,

a na obzoru lesy v záři krvácí,

rej komárů se v teplém vzduchu třese,

a rolník spěchá domů znaven po práci.

Dým valí se ze skromných chat a chýží,

to žena muži chystá skrovnou večeři

vždy v dobu tu, kdy klekání se blíží

a venku smutně, tajemně se sešeří.

Již pustnou role, jenom v dáli kdesi

chce ještě rolník dosíci lán obilí,

a stín se jemu na kosu již věsí,

a kolem poletují noční motýli.

Hvizd táhlý zavzněl přes pole a lada,

a rána z pušky od doubravy zahřměla;

v to štěkot psí a rachot vozu vpadá,

a čísi píseň na mezi kdes nesmělá.

Tu ve večerní ticho ve kapličce

se ozval prosebně a smutně zvonku hlas,

jenž chvěl se elegicky po vesničce

a nad poli se měkce rozléhal a třás’.

Jde každý zbožně s obnaženou hlavou,

kmet shrbený i muž i dítě nevinné,

a dělník, znaven prací namáhavou,

se těší, že zas klidně, sladce spočine.