V SOBOTU.

Celý týden v dření

síly proň jsem mařil,

peníz on mi lesklý

za to dneska dal,

za tu svoji práci

že ho nezasloužím,

milostivý pán mi

při tom povídal.

Že ho nezasloužím?!

Nedřu se snad dosti?

Pohleď, líný cháme,

na tu moji dlaň!

Vidíš, jak mi stvrdla

těžkou, dlouhou prací?

Nuže – řekni, dosti

nedřu se snad zaň??

Od časného rána

do večera šera

dýchám továrny tvé

jedu plný vzduch,

tělo seslabuju,

ničím sebe sama –

málo to? Chceš, by ti

otročil i duch?

Nedoufej! Duch volný

zůstane mi stále –

tělo, to ti ovšem

v oběť musím dát. –

Dřít se musím pro tě,

nechci-li své děti

vidět hladem – slyšíš? –

hladem umírat!

Víš, co je to hlad?

Ba víš – to pomocník tvůj!

Nechce-li jím člověk

zvolna, bídně mřít,

musí utlumiti

všechen vztek a vzpouru,

musí poslušně

a pro tebe jen dřít!

Nezapomeň ale,

hlad že budí sílu,

v zoufalou když duši

zatne ostrý spár! –

Nechtěj – k svému blahu! –

hladem, bídou, nouzí

v srdcích našich hněvu

popouzeti var.