V SOUMRAKU BOHŮ.

Z Minula tůně, kam proud Věků padá,

kde v zničení a zapomnění leží

oběti všecko ničícího Času,

zdvihly se stíny.

Zdvihly se stíny sesazených bohů,

Baal, Astarte i Ariman a Ormuzd,

Osiris, Isis, Brahma, Višnu, Šiva,

a patří v dálku:

Olympských stíny zdvihly svoje hlavy,

Zeus, Hera, Hermes, Apollo i Pallas,

Artemis, Pluto – černé prázdné stíny

zírají v dálku:

Tuisto, Odin, Wodan, Donar, Frija,

Svantovít, Perun, Dažbog, Volos, Triglav,

zástupy božstev pozdvihly se z temna

a hledí v dálku:

Na vlnách Času stoupá starý Hebrej,

šedivá hlava věkem se mu třese,

a jenom oči, zlé a mstivé oči

zdají se hořet.

A za ním kráčí zbičovaný člověk

kříž hrubý vleka na svých slabých bedrech,

a nad ním třepotá se chorým letem

sestárlý holub.

A vojska svatých, andělů a ďáblů

v blednoucích barvách za nimi se berou.

Je ticho všude. Neslyšeně plynou

k propastem Věků...

K propastem věků, do císařství Smrti,

kde stíny dávných sesazených božstev

úděsem ztuhlé začly žalovati

hlubokou bolest:

– Hle, umíráme znovu ve svém rodě,

neb ti, kdož zdáli se mít život věčný,

trojice divná, nástupcové naši,

v říš Smrti vešli!

Stanou se bájí, jako my se stali

a prázdným jmenem, lidstva pouhým sněním!

My vymřeli, a jen Smrt nesmrtelná

přetrvá všecko! –

Tak lkala božstva nářkem usedavým.

Smrt přísná usmála se shovívavě:

– Ne, nezhynete. Rod váš žíti bude

a vládnout světem.

Neb žije vás všech roditelka velká,

máť plodná bohů od Věků až k Věkům,

jež silnější mne přetrvá mou vládu,

ta Lidská Hloupost. –