V SOUMRAKU BOLESTI.

Míjely hodiny, jak ženy, nehlučně jdoucí náměstími,

jimž s tváří vyčísti možno, že žádná z nich nebude náležet nám,

z nichž každá do sebe vhroužena, zcizena ostatním bolestmi svými,

světlo si v půlšero změnila a světa barevnou nádheru v klam.

Míjely hodiny, míjely dny, a míjela leta – a já byl sám...

Dívky pučících ňader jsem viděl – krásnější byla jedna než druhá –

v podivném zmatku studu a touhy každá z nich hledala zbožného druha,

a krok jejich zelení záhonů byl jako motýlů let – – –

I ke mně přišly; pátraly v očích mých po obdivném slunečném jasu,

pod jehož žehem mohly by zrůžovět až k samým kořínkům vlasů –

a v zbledlých tvářích jich zklamání, smutek jsem čet’.

V chůzi těch, které dozrály k proměně v ženy, zaslechl jsem sten hladu

a v šatu šumění výstražný šepot vřesovištěm se plížících hadů

a v úsměvu slibů příštích rozkoší, jenž kolem plných boků vlál,

záludnou štědrost tušil, pro niž jsem po daru vztáhnouti ruku se bál...

Podivným smutkem se stmívalo. Odcházeli přátele moji v neznámé kraje,

z nichž do mých samot, když ponořen v myšlenky sedával jsem tich,

zazníval vášnivý, vábivý smích

a divná píseň o štěstí, jež proměnou v ohni do věčnosti zraje...

Odcházeli i přátelé zbylí – a smutek tím těžší se na mraky věšel,

černěj se stmívalo v kraji – ale já, bázlivý, nešel...

Jinoši v dálce s dívkami zpívali v chóru. – Zamyšlen naslouchal jsem něm –

a náhle smích známého hlasu rozchvělý štěstím jsem zaslechl v něm...

Mlčel jsem, udeřen nejbolestněji, a v řadě malátně míjejících dnů

přemítal o netušené zradě vlastních svých královských snů –

a hlazen údery větru, jenž hlubinu pochyb mých povrchem čeřil,

nevolně zasníval jsem se nanovo – a novým snům zarytě věřil.

V soumraku bolesti snil jsem:

O letních večerech purpurné nádhery,

jež v mlhách kolébají zítřek nad tichými horskými jezery;

o vznosném letu ptáků poledních a jeho spirálách vířících,

kdy křídel pružné prohnutí

jak křivky písem posvátných nám zrcadlí se v sítnicích,

a v divné touhy pohnutí

v duši své příbuznou vůli cítíme klíčit a vzrůstat –

kdy úzká je nám zem – a přec na ní musíme zůstat.

O krutém údělu stydlivých květů, které se v zachvění milostných větrů zavírají,

i těch, které jsou příliš něžné pro políbení slunce palčivá,

a proto za nocí kvetou –

a plakal pro první, poněvadž studem do zimy nedozrají,

pro druhé, kterým za nocí se rtů slova vášnivá

můry a lyšaji smetou. –

O záhadné příčině bolesti, která vytryskne náhle a životem prolne

a v nitro se jak vůně kadidla do stěn chrámových vžírá

a souverenní i srdce zpřízněné za moři protkne a v muky obapolné

tajemném souznění v zakrvácených prstech je svírá a neumírá...

Snil jsem o blížící se milosti šílené závrati,

která, jednou promeškána, se již nikdy nevrátí –

a přece tušení nového příslibu na dně zklamaných srdcí nechává růst

a znak své tajemné nadvlády jak jehlou kreslí vráskami do koutků úst.

A v nocích nejvyššího rozpětí touhy bloudil jsem, sněním svým dal jsem se vést,

opřen o bílé mezníky díval se do černých strží, křičících po stranách cest,

v očích svých odleskem hořet jsem nechal fosforně zářící světla měst

a v korunách bezlistých stromů slyšel jsem hučení tajemné řeky,

jež peřejemi bezpečně nese prámy zpřízněných duší a protéká věky,

volně a jistě blížíc se k panenské zemi, v níž mají poprve zkvést

v záplavě světla, ve vůni poprvé plodících stromů a za zpěvu drozdů,

v polibků slávě, výkřiku krve a v plodících bolestné křeči tvůrčích gest

na měkkém koberci rokytí na prsou těch, již v hlubinách hvozdů

po leta marně snili nad zrcadly jezer o lovu bílých hvězd. –