V SOUMRAKU DUŠE.

V soumraku pochyb, běd a utrpení

má píseň k světlu naděje vzplát chtěla –

v tmy strhla ji zas divých bouří střela,

bludiček plno kol, leč hvězdy není!

Tak polo v snu jen, polo ještě v žití

se potácíme v jakés kraje cizí –

pod námi v mlhách niva štěstí mizí,

nad námi noc – kdy svit se ve tmách vznítí?

Kdy, lidstvo, osud krásu božských vděků

jak máje zázrak do tvých ňader vloží,

kdy slovem víry slunce lásky boží

v žár vzplápolá vzdor nepřátel všech skřeku?

Jen hroby kol – zvěsť jedna po nich kráčí:

– Snů nechtež, marně žalob zvučí struna –

netrýskne radost pro vás z žití lůna,

nevyschnou slzy, zrozeni jste k pláči!

– A jestli zkamení to všecko hoře

a duch váš jitra v červánky chce spěti –

na vlastní vaši skráň ten kámen sletí,

z červánků západ vzplane jen, ne zoře!