V SOUMRAKU LETNÍM. (II.)

Do přítmí řasnatých borovic

třepotný paprsek vniká,

v houštině pták jakýs samoten

zvonivě lká, tiše vzlyká.

Žel! snad i slavičí srdéčko

touhou či bolestí puká;

kolikrát?... slyš, hlasem kovovým

z obory žežhulka kuká...

Listí a jehličí šeptavé

něco si blaženě sdílí...

O kdy je krasší náš Libosad,

než jasmín kvete-li bílý?

Velikých měsíčků tisíce

travníky zdobí jak luka,

hlasem pak kovově sbarveným

z obory žežhulka kuká.

Prázdním až do dna tu slasti číš

ve vonném, kvetoucím loubí,

přemýšlím, zpomínám... a můj vzdech

s růžovou vůní se snoubí.

Uniká čas, vzdech ho zdržuje –

marně, jak motýlka ruka.

Kolikrát bude mi tak jak dnes?

Žežhulka neví, jen kuká.