V SOUMRAKU LETNÍM. (III.)

Loggie strmí tu v samotě,

nechť kvete hloh, jeřáb zraje,

v dumách, jak svatyně pohanská

v zátiší svatého háje,

dívám se dolů, sad leží kol,

na květech oči tkví vděčné,

topolův zírají sloupovím

do dálky nekonečné.

V blankytě lekníny oblaků

plují, se v skupiny druží,

vysoko jsou, ach tak vysoko,

v pohledu tom dech se úží,

plují tak pokojně, – za ten mír

chvějí se v díku rty vděčné,

avšak jen chvilku; vše zmizelo

do dálky nekonečné.

Šumte jen vrcholky, zpívejte

kolem té svatyně bílé,

není v ní bohův, leč sídlí zde

básnický sen, dumná chvíle.

Tohoto boha věk neshladí,

srdce mu klaní se vděčné,

krása je nesmrtná do věků,

do dálky nekonečné.