V SOUMRAKU

Tady jsme. Dobrá. Stromy se tu šeří.

Při chůzi noha často sveze se.

Noc bývá dnem... těm pouze, kteří věří.

Nám hříšným lidem smutno po lese.

Balvany v řece bizarně se choulí.

Na refrain jakýs myslím daleký:

Mí drazí, ano, trochu vzpomenou-li?

– To chladný vítr vane od řeky.

A po tmě náhle oživují stromy.

Ne, nemáš strach, však přece teskno ti.

Nějaký stesk: stesk prudký, podvědomý,

bouří ti v srdci. Co jej ukrotí?

Kdos jde jak přízrak zvláštní, fantastický.

–- „Pochválen Ježíš.“ Řku: „Až na věky!“

Jediný tvor, oh, jediný tvor lidský!

– To chladný vítr vane od řeky.

Tož tedy sám... a buďte bohu díky.

Od hluku všeho už mi bylo mdlo.

Tak dlouho měl jsem se strašidly styky,

až změnil jsem se sám pak v strašidlo.

Nad vrchy měsíc zaleskl se bílý...

sám... zachvěl jsem se náhle bezděky...

A zbylo dost ti na samotu síly?

– To chladný vítr vane od řeky.