V SOUMRAKU

Díš, v slovech lichotných, skrývaje vášeň vroucí

na bledých rtech a znaven parnem dne,

šílený dotekem mých prstů růžových

a vlasů úrodou, jichž těžké zlato žhoucí

pod záštím slunce nikdy nezbledne:

„Jsi harfa líbezná a v tichu písní Tvých

sní srdce mé o slibech vášnivých.“

Oh, milý, z květů teď, kdy jeseň zlato střásá,

mám bolest větší, než z Tvých vášní lkání,

neb prchnou vteřiny nejsladších strastí mých,

růžových nejistot, podzimu truchlá krása

je v tlení pohrobí a zbožné srdce raní

tajemným temnem vášní neznámých –

a bude Tvůj pak padlé lásky smích.

Ne, nechtěj nyní třísnit moje tělo

dotekem nečistým, byť vášnivěji plál

Tvůj pohled tichý, který v dálce sní

o vzdání se, v němž srdce Tvé by chtělo

polibkem horkým aby ret můj ssál

s Tvých malých úst mdlou rosu večerní

a svěžest chladnoucí utopil navždy v ní.

Mníš, soumrak právo své že ve Tvé ruce klade,

tichnoucí šumění lip velkých nad námi

že ztlumí pláč mých očí bázlivých,

tma v loubí hlubokém vášnivé tělo mladé

příslibem rozkoší že silně omámí,

až klesne, zmateno, ve chtivost rukou Tvých –

necudných, barbarských a ničivých!

Slyš, růži naslouchej, jak za soumraku dýchá

cudně i vášnivě, a sní, neporušená,

čistá a chladná v bledých poupatech – – –

lilie šeptá, leknín něžně vzdychá

na hlati stříbrné, a orchidea sténá

v snech kouzelných po něžných, vonných rtech,

jimž vzdá své polibky a opojný svůj dech.

Ó, na mne hleď, Ty slabý z milujících! –

Chceš, aby úsměv můj prvotní záhadnost

úst panenských pro tuto chvíli ztratil?

Chceš, aby v očích mých, Tvůj obraz zrcadlících,

vstříc neplanula Ti jich čirá nevinnost,

a ret můj polibek by na Tvá ústa vrátil

plamenem smutným, jenž mé tělo schvátil?

Nechvěj se smutkem, druhu mého žele,

že nechci, zneuctit’ bys měl mne pro tu chvíli

vášnivé krve, která ještě není

hodinou nejsladší, kdy prsty rozechvělé

Tvůj najdou obličej, by ke rtům přiblížily

lupeny růžové, v něž ústa Tvá se změní,

a celý okouzlíš ve svatém Proměnění.