V soumraku.

Hučí řeka, rákos šumí,

ptáče v keři podřimuje,

jak stříbrný vínek noci

nad vodami luna pluje.

Mezi vlny, mezi keře

hází dlouhé, světlé stíny –

aj, z nich také jeden padnul

v mého srdce rozvaliny.

Padnul a tam našel písní

jako poupat z jara v keři,

že kdo nezná boly lásky,

nepochopí, neuvěří.

Temno, ticho – i ta řeka

stišila se v této chvíli,

z dálky zní jen šumot její,

jak pláč přátel u mohyly.

Na vlnách spí měsíc bledý...

Mně tak volno, mně tak milo,

jako by se v mojích slzách

celé nebe zrcadlilo.

A mně zdá se, že ty slzy

na vodách jak jiskry hrají

a pak v dálce na obzoru

jako hvězdy prokmitají.

A mně zdá se, že má láska

jako slunce v mocném plání,

jak ohnivá nebes růže

ke rtům mým se blíže sklání.

Napínám zrak v temnou dálku,

hledím k nebi, hledím k zemi –

aj, hle tam se něco mihá

mezi stromů haluzemi.

Snad to pták své hnízdo hledá

na pobřeží v hebkém mlází,

či to měsíc mezi vlny

stříbrné své růže hází?

Či snad rybka vyšvihne se

nad kořeny v zemi tlící,

či snad stará vrba vztáhla

rámě ke dnu po měsíci?

Či to bludné srdce moje

předešlo mne v zpomínání,

a tam čeká, darmo čeká

a zas věří na shledání?