V. Spějí luhem poutníci

Spějí luhem poutníci

s myslí zbožnou, věřící,

s rtů jim svatý splývá zpěv,

nad nimi vlá korouhev.

Celý kraj plá do zlata

a má duše dojata,

jak zří s štěpů padat květ,

do mladých se stápí let.

Štěpy starých jabloní,

jak je vánek nakloní,

střásají kol vonný sníh,

ten plá v trávě, v kolejích.

Květy tak a vůní jdem

jako básní, jako snem,

s výše, zdá se, padá zpěv,

nad námi vlá korouhev.

Chodíval jsem s nimi tak,

zanícený blahem zrak

jak se stáčel ke korouhvi,

od korouhve do oblak!

V středu sluncí, hvězd a lun,

dobrý Bůh kde měl svůj trůn,

andělů kde chvalozpěvy

zněly statisíci strun!

A já svatou touhou plál,

bych tam jednou v koutku stál,

prostý žáček, v světlo světa

zrak se pozvednouti bál.

Víro, květe nebeský

s věčných sluncí odlesky

spadlý s větví věčných hvězd

do kolejí prašných cest!

S processím jak šel jsem dál,

s květy jsem tě srovnával,

s jabloně jež svým polibkem

vonný větřík v cestu svál.

Hvězda bílá, nachová...

obé krok náš pochová,

padne na ně bláto, prach

všedních tužeb, malých snah.

To juž úděl květů všech,

sprchnout jako sen a dech;

za nimi však plod se tlačí,

ten já vidím na stromech!

Ten já trhám, ten mi vhod;

poznání jest onen plod,

na stromu on pravdy roste

u edenských svatých vod.

Sladké květy illusí,

šlapte je, ó soudruzi!

V plody příští vědy, práce

já se dívám bez hrůzy.

Blahý v šťastné závrati,

mohu s vámi zpívati:

Sprchni květe, zraj dál plode

v kosmu valné souvrati!

Spějí luhem poutníci

s myslí zbožnou, věřící,

s rtů jim splývá svatý zpěv,

nad nimi vlá korouhev.

V pršce s vonných jabloní

jen se hlava nakloní,

s každým květem nebeský sen

o dno duše zazvoní.