V srdce zpátky. (II.)

Ó srdce, luzná pohádko,

tak plna snů a vůně,

jen uvěřit ti na krátko

a věčně člověk stůně!

Ó srdce, drahý kamene,

když osud v tebe pěstí,

ty jiskry metáš plamenné,

z nichž rodí se pták štěstí.

Ó srdce, loutno zvučící,

ať v bouř neb časů přízni,

tón každý perla zářící

a žal, když v prázdno vyzní!

Ó srdce, zdroji v stínu skal,

čím do tebe víc bláta,

tím čarněj v tobě západ vzplál

pln purpuru a zlata!

Ó srdce, divná zahrado,

kde tisíc růží dýchá

a nejvíc těch – ó záhado! –

jichž osten až v krev píchá!

Však nechť i píchá – krve val

nechť zaplaví tě cele,

líp v tobě smrt nést, pekla pal,

než noc a popel v těle!

Zvoň dál mi v ňadrech, pohádko,

tak plna snů a vůně,

poslední božství památko,

po kterém člověk stůně!