V SRDCI MI ZPÍVÁ STESK...

Za jasné zimní noci, za třeskutého mrazu,

když se jiskří sněhová pláň,

stříbrně, tiše zní cos bez oddechu a kazu,

země hruď či nebeská báň,

anebo hvězdný svit na tvrdém sněhu tak zvoní,

naší zimy nejčistší zvuk –

já však i zde to slýchám, když se hlava mi kloní

k hrudi zkřehlé mraziskem muk,

a kolem tichá chvilka klade na věci zmatek,

šeď pavučinných svých desk:

stříbrně, tiše zní to jako tenounký drátek,

rovnou srdcem napjatý lesk –

po tobě, ženo, stesk,

v srdci mi zpívá stesk.