V srpnovém odpůldni.

Dnes díval jsem se z oken villy,

na stichlý vedle statku dvůr.

Tam v slunci při zdi popelily

se svorně davy krotkých kur;

dál nad nízkými těsně chlévy

se prolétaly jiřičky,

a u plotu, jenž kryl se v révy,

dvě malé hrály sestřičky.

Pod hostinnými kouta křídly

snil tiše zástup oveček,

a na záspi, tam kouře v židli

si hověl starý dědeček.

Ve stinném chladu šeré kolny

stál vozík plný jetele;

pod žebřin jeho prostor volný

si kůzle vběhlo veselé,

a v žádostivé touhy vznětu

vždy časem zvedlo šíji svou

po rudém vršku medných květů,

jež ven se tiskly skulinou...

Pes černý leže vedle boudy

zrak upřený měl v jizby práh,

a líně slunil staré oudy,

jež rozložil si na cihlách! –

Na střeše láskou roztoužený

si broukal párek holubů

a snivá píseň mladé ženy

se nesla tiše ze srubu...

Tak přešla chvíle. – Z dveří síně

pak na dvůr vyšel hospodář

a širákem si v dlani stíně

svou osmáhlou od slunce tvář,

v kryt stodoly se ztratil nízký

a nastlal na mlat zlatý klas

A záhy v mrtvé ticho vísky

se ozval jeho cepu hlas!