V srpnu 1844.

O vlasti má, proč syn tvůj musí lkáti,

Proč v noci tiché hořké slze lít?

Ach kdož mu prchlé dny mladosti vrátí,

Kdo sílu mladých žil, kdo vřelý cit?

Tobě své srdce s celou jeho září,

Tobě své mysli obětoval ráj;

Svatý se oheň zarděl v jeho tváři,

Když vyřknul slovo: vlast má Český kraj!

Tvých dějin když on čítal v slavných listech

Ta jasná jmena s svatým zápalem,

Kdekoliv stál na rekovných tvých místech,

Ty’s duši pronikla mu plápolem.

Tě miloval, ty’s bohyní mu byla!

Ty vírou, láskou, nadějí! – O žel!

Tys krásný sen mu sama zakalila,

Ranivši jej, když obejmout tě chtěl.

Ach jsou to boly neznané a rmutné,

Toužebným hledat okem hvězdu svou,

Vidět ji zhasínat – a státi smutně,

Co sirotek s planoucí láskou svou.

A opuštěný státi v zemi ledné

A plamen musit udusiti v sobě.

Mých tváří oheň – ach, on zhasne, zbledne,

Má láska zhnije v nečinnosti hrobě.