V STARÉ JHO.

Když vzplane západ purpurový

při chvění buků, habrů, bříz,

jichž tmavé promění se krovy

na rubín, topas na tyrkyz;

co s druhé strany temnem listů

ve plné kráse bledý vzplál

jak perla v poli amethystu

jasnější měsíc nad opál;

kdy boru zeď se v temno ztrácí

a v stříbro vlny pramene,

kdy ztichnou v měkkých hnízdech ptáci

a cvrček v trávě zrosené:

Tu člověk, jenž pot stírá s čela,

se vrhne v propast snů a dum,

na světlo nezapomněl zcela

a zadívá se k nebesům.

A myslí: „Jistě svět je krásný,

ať jitrem kmitá Orion,

ať noc v plášť halí hvězdořasný

můj vzdech a jásot, pláč a ston.“

A myslí: „Umění jest věčné

a srdce lidské křídla má,

a přec to žití málo vděčné

jak příliš často oklamá.

Čí vinou? Navraťme se zpátky,

jen pohled v les a na nivy!

a pijme opět z prsů matky

lék smíru, štěstí blaživý!

Ta pouta my jsme ukovali,

ať slují zákon, mrav neb čest,

jest čas, bychom je sami rvali!

Nuž vzhůru, člověk volný jest!

Ať zří to luna temnem stromů,

která se kmitá, nad opál! –“

a nadšený se vrací domů...

a zítra – v starém jhu jde dál!