V STARÉ LITVĚ.

Bylo ticho ve světnici

nízké z temných břeven,

v koutě jako tichá hvězda

před obrazem Matky Boží

malá lampa kmitá.

Jako poklad karbunkulů,

s kamenného krbu

řeřavého uhlí kupa

hřeje, sálá; modrých plamů

jazyky a bledé blesky

občas zašlehají.

Bylo ticho jako v hrobě,

jen že vítr plakal

v dřímajícím venku kraji,

pohřbeném pod tíží sněhů;

plakal vítr, smál se, kvílel

příšery jak noční.

Ve světnici tiché, šeré

vrčí kolovrátky,

jeden mladá dívka točí,

druhý pramáť jako jíva

nad mohylou shrblá.

Dívka jako úsměv máje

oči má jak květy,

pramáti jak hvězdy věštné

zraky svítí čarodějné,

zapadlé do hloubi důlků

jako v sluje bajotajné.

Čelo kryje oblak vlasů,

které sto let žití, trudů

proměnilo v sněhy.

Ticho v jizbě, šero, smutno,

venku vítr hučí,

v příšernou tu hudbu nyní

sladký hlas se dívky mísí,

s kterým hlas, jak z hrobu znící,

stařeny se střídá.

Pramáti, mně úzko v tichu,

mluvte, pohovořte!

Mnoho víte, mnoho znáte,

říká se, že paměť vaše

jako studna, v kterou zapad

celý poklad zašlých věcí.

Hlubou studnou tou jsou časy;

do nich všecko padá,

práchniví v tom šerém bezdnu

staré světy, dávní bozi,

modly, žezla, sláva.

Spasením teď kříž nám jesti,

chvála buď mu věčná,

otcům však, již neznali ho,

jiná byla pravda.

Pohřbena jest; neslyší nás

žádný kněz zde, dítě,

povím tobě o těch bozích,

kteří někdy vládli

na Litvě té požehnané –

chraniž Bůh ji pravý.

Perkunas zde dřív než On vlád,

kde jsou jeho blesky?

Přijde jiný bůh zas jindy,

aby dávné pomstil,

vypuzené svatým křížem?

Hříchem jest to myslit.

Nad ohněm se bledá pramáť

chýlila jak vrba,

zamyšlena pomlčela,

venku vítr skučel.

Pramáti, vy spíte, Bože!

Úzko je mi, mluvte!

Bouří venku, vlci vyjou,

zažeňte mi strachy!

Temno tak! O slunci mluvte,

o luně a hvězdách.

Zlaté ty slunce,

kráčící po modré

nebes louce,

ani tebe temný osud chmurný

nešetřil!

Tvá nepohnula krása

k lítosti jej,

který všecko ničí!

Láskou vzplanulo’s,

které, sestře smrtí,

nikdo neunikne, nikde, nikdy!

Jasné slunce,

nebes rodné dítě,

vzhůru hledělo’s, když večer v nachu

zapadalo’s za kvetoucí sady,

vzhůru hledělo’s, když na blankytu

proti tobě vycházela luna.

Bílá jako labuť byla panna,

s úsměvem za tebou dívala se,

větvemi když k ní si pohlíželo

zrakem plným jabloňových květů.

Vedlo jsi ji v dům svůj, tvojí byla.

Světla nebes vašimi jsou dětmi,

hvězdy všechny, které v modrých řekách

koupají se, v moři věkobylém,

ve strumenech, studánkách a tůních.

Všechno světlo, všechna záře nebes

vaší jest; přec našla chmura cestu

v dům váš zlatý, v příbytek jak lidí.

Nevěrnou se luna slunci stala,

mečem svým Perkunas bouřevládný

rozpoltil ji, bílou jako labuť!

Přízrak její jen už nocí bloudí

chorobný a bledý od té doby.

Slunce tvář se smutkem zahaluje

často nyní, povždy dřív jen jasná.

Najde osud ještě jednou chmurný

cestu svou po mléčné dráze v nebe,

sprší slunce pak a luny děti,

všechny hvězdy, v propast věčnou prázdna!

Dozněl hlas a pusté bylo ticho,

zdálo se, sám vítr že už zemřel.

Tíží cos mě jako kámen!

Nechylte se mlčky

k ohni tak! Ó, raděj’ rcete,

co to jest, ten osud?

Jen s úctou smí člověk o bohyních mluvit,

jež předou a snují osudu vlákno,

jen s bázní a chvěním ať pronáší jméno

těch příšerných Sudic, jichž sedm je šerých.

Valditoje se zovou.

Jim kameny staví u hlubokých proudů,

to posvátná místa jsou mátožným sestrám,

tam sedí při měsíce třpytu

a předou a předou tu tajemnou přízi,

značící život a smrt.

Ty kameny, jež jim za sedadla slouží,

jsou oltáře lidem: tam žertvy jim kladou,

tam zabitých nepřátel hlavy jim vojín,

tam zlatý len s pole jim hospodář nosí,

zralých hrst klasů a med.

Lze zdaleka vidět je u řeky sedět

a tkáti a tkáti, když luna je plná –

však běda, kdo zvědav, bez úcty by směle

se přiblížil sestrám těm, osudu paním,

a dílo jim rušil!

Hned vstaly by příšerné, mlhavé zjevy

a hroznýma rukama křemeny velké

by nad hlavy vznesly a s chechtotem divým

by skrušily smělce, jak rozdrtí blesky

pych lesů, stoletý dub!

Všech ostatních jedna straní se sestra,

toť Lajma, sudeb královna velká,

hlas její jest slyšet na temenech horstva,

když cokoli zvláštního na lidi čeká,

ať blaho či zkáza.

Tu bosýma nohama horami běhá

a pozvedá hlavu a volá a volá

jak bystřice, která se propastmi valí,

jak vichr, když pustými skalami skučí

a ve slujích vyje.

V třech barvách se lidem zjevuje Lajma:

Má úroda býti, tu v zeleném rouše

po poli kráčí, a rodí se květy

po cestách, kde chodí, a s ptáky pak zpívá

v souhlasu mocně.

Však běda, když zjeví se v krvavém hávu;

to znamená válku, a třikráte běda,

černé když za sebou závoje vleče:

Mor znamená věštný pak její smutek

a kvílení žalné!

Chmurné jsou ty zvěsti vaše,

pramáti má drahá,

nezáří vám duha žádná

v upomínkách mračných?

Povím ti, co jesti duha.

Nejluznější ze všech bohyň

v modré říši oblaků,

Lauma sedí na démantném

stolci, duhou, pasem

sněžnou váže řízu.

Uviděla jednou juna,

byl jak obraz krásný,

láskou jata rozpustila

pás svůj barvokvětný,

po něm k zemi spustila se,

sladkou zpita touhou.

Byli šťastní. Syna měli,

třikrát denně se cimbuří

modrých nebes Lauma spěla

svého syna kojit.

Perkunas ji uzřel přísný,

rozzuřil se, schvátil dítě,

mrštil k nebi pacholetem...

Posud tkví tam Laumy robě

v Plejád bílé mlze.

Zkamenělo Laumě srdce

ve šíleném bolu,

bez chotě a bez dítěte

na kříšťálném sedí křesle,

v žalu svém si zoufá.

Z kruté zloby někdy Lauma

juny vábí k sobě,

za pasem se jejím ženou

v divé blouznivosti.

Ale skryje lesklý klenot

bohyně do deštních mraků,

když se který z junů blíží,

sklamáním je tresce.

Zmizí duha v okamžiku,

když už po ní sahá,

jako v žití každá radost,

každý přelud krásný.

Neveselá vaše slova,

pramáti, jsou všechna,

dále přec však vypravujte,

bez lidského hlasu teskno

v burné, temné noci.

Zkázonosný, jak jsou živly,

neskrotí-li ruka mocná

slepou jejich nenávist,

příšer svět jest, nepřátelský.

Číhá vždy, by svábil, zhubil

vyvolence dobrých bohů,

bezbranného člověka.

Dřepí mátoh šeré plémě

tupě v polosnu jak havěť

v zimní spánek shroužená.

Lstivé však jest jako šelem

kletý rod, jenž nocí slídí

tichým krokem. Mnohdy luzně

krásou vábí, jako zmije.

čarným zrakem lapí v plen.

V travách leží dlouhé stíny,

„večerními lidmi“ slujou,

velká hrůza vane z nich.

Vstávají, když slunce skoná,

neurčiti jsou jak soumrak,

nemluví, nemají očí,

děsí k smrti nicem svým.

Mráz mě jímá, krev mi stydne,

ustaňte, ach, pramáti!

Jiné stvůry, postrach matek,

„laumy“ jsou, ty šeré báby,

zlomyslné, příšerné.

Křivé jejich dlouhé prsty

dovedné jsou ve všech pracích,

pohotově však jsou vždycky

krásti děti kvetoucí.

Všude jsou, kde v domě šukáš,

boží dar když pečeš milý,

i když předeš na večer.

Na bělidlo s tebou chodí,

do zahrad, však nejraději

čumí v koutku, tiše, tiše,

jako myšky v skulinách.

Někdy také dobro činí,

málo kdy však. Zvědavé jsou,

rády též se opičí.

Znáš ten bílý domek v lese

na pasece u potoka,

kde ta mladá žena žila,

která žalem zemřela?

Dítě měla jako růži,

krásné, s očkami jak rosa,

s čelem jako padlý sníh.

Koupala je vlažnou vodou,

zpívala mu, uložila

v kolébku je, šla na pole

Bohu chválu zpívajíc.

Lauma mlčky v koutku stála,

mateřské viděla štěstí,

hýčkat se jí zachtělo.

Matka sotva z domu byla,

přihopkala lauma tiše,

kolíbala spící dítě,

pak mu lázeň strojila.

Rozdělala velký oheň,

naplnila kotel vodou,

hřála ji, až kypěla.

Nešťastné pak nemluvňátko

ponořila v hrozné vary,

zahynulo krutou smrtí

ubohé to poupátko! –

Čtvrtek den je zasvěcený

laumám všem, tu slyšíš robit

na večer je po domech.

Proto nesmíš šíti, práti

ani přísti v onu dobu;

co v ten den se nedodělá,

lauma sama dokončívá,

ale též to odnese.

Jiné laumy jsou zas sličné,

luzně oči jejich svítí.

jako hvězdy na nebi.

V bařinách a hlubých lesích

houpají se v šeru stromů,

spočívají v květinách.

Běda tomu smrtelníku,

který v kruhy jejich vkročí,

hlasy jejich uslyší!

Návratu už pro něj není,

stále musí, stále bloudit

za přeludem divukrásným,

vábícím jej v jistou smrt.

Míhá před ním se jak obraz

bílé lůny, který v tůni

lapiti by rukou chtěl.

Hrouží se vždy hloub’ a hlouběj’

v bezdno blat, a umíraje

posměch slyší, divý, krutý

nelítostných vražednic!

Dost, pramáti, mračných bájí,

chvalte se mnou „Matku lesů“,

matku mladých bříz a květů,

jasných vod a bublajících

strumenů pod měkkým mechem.

Přijde jaro, sejdou sněhy,

vyjdu s družkami vít věnce,

nahneme dvě štíhlé břízy,

utvoříme bránu květnou,

na večer, až hvězdy budou,

přijdou juni s pochodněmi,

probíhati budou branou

dívky dvě vždy a dva hoši,

potkáme se, pocelujem!...

Bude-li to chtít má hvězda,

potkám toho, jemuž srdce

moje na vždy náleží!

Svatbu budete mi strojit,

zanechám váš sirý dům...

Ó můj milý, svatý ohni,

kdo ti bude dříví nosit,

abys hřál a těšil starou

moji pramáť osamělou?

Tuto slzu v oběť měj!

Nestarej se, vnučko mladá,

nebude mí třeba ohně,

zahřeje mě černá země,

„Matka mrtvých“ obejme mě.

Vystavíte dům mi jiný,

zelenou má krytbu z trávy,

dvéře, které na věky se

neotevrou, nikdy víc!

Neukážu slunci oči,

až ti bude k svatbě svítit,

stíniti mě černokřídlí

budou smrti andělé...

Neplač však, já byla šťastna,

jako ty jsem věnce vila,

jako ty jsem branou prošla

z mladých bříz a pestrých květů,

setkala se tam s tím mužem,

který mojím blahem byl!

Bílé jsou teď vlasy moje,

plno vrásek staré čelo,

ale srdce vzpomíná!

Hle, ten věnec z prutů suchých,

visící nad starým krbem,

je ten samý, který tenkrát

v lese jsem si uvila!

Věnec obrazem je duše,

nesmrtnosti, věrné lásky,

svazkem mezi živoucími

s těmi, kteří odešli!

Jako duše, věčnost, láska

bez konce jest, jedno na vždy!

Posvěť mi, ó drahý vínku,

starou skráň a temeno!

Posadila suchý věnec

na hlavu a klesla mrtva

vedle ohně na zemi.

Ticho bylo. Úsvit první

bledě vzcházel nad sněhy...