V STARÉ ZBROJNICI.

Všemožných pušek systémy

dnes módní, zítra zastaralé,

jehlance kulí po zemi,

prapory zdrané, oprchalé,

bodáků starých růžice,

jež před lety krev lidskou pily,

střel, projektilů tisíce

srovnáno v šiky s vzornou pílí...

Můj starostlivý průvodce

vše správně dokládal mi dáty,

jak chvím se, nezřel, hluboce,

jak počítám ty velké ztráty

na silách, krvi, mozcích všech,

jež zmařeny kdys těmi stroji,

zřím vsi i města v plamenech

po zoufalém a marném boji.

To věru jiná knihovna

než ta, jíž básník doma zvyknul,

kde Myšlenka jest královna

a svatým pták, jenž v kleci tiknul!

„Však nyní máme ekrasit,

již jméno, co ten svede, praví,

a s jídlem chodí apetit

a válka žaludek má zdravý!

Hlad její nelze zkojiti,

a sotva čichla k první krvi,

již pole začne hnojiti,

a věřte, důkladně je zmrví,

jí Spousta, Zmar jdou vzápětí,

Děs, Hrůza před ní letí plaše...“

Co víc? Já musil mysleti

na ubohé ty matky naše!

Co lidumilů moderních

o věčný Mír jsou všecky snahy?

Já v pustý lán zřel padat sníh,

trup vedle trupu na něm nahý!

Vlk hlodal je a krkavec

do lebky siné svůj dráp ryje,

co Smrt svou kosou – pozdní žnec,

do sněhu psala: „Utopie!“