V STARÉM PARKU

Sám truchlí teď, ať slunečno, ať prší

jen s hejnem vran a havranů,

u zarostlých cest lupení se vrší

a drsné slupky kaštanů.

Lán řepy tam se z každé strany vtírá;

co starých kmenů skácel blesk!

Nejedna socha otlučena zírá

v tu spoušť, v ten rozklad, stesk.

Spí chrámky lásky i přátelství chýše;

v tříšť okna jejich rozbita.

Jen vítr navěsil, když krajem dýše

svá vzdušná do nich varyta.

A v nich to vzlyká, kvílí, úpí, sténá

a skřípe v zámcích rezatých,

kdes v koutech balšám, máta vonná,

lobeček v koších bohatých.

Kams k močálu se cesta tratí, úží.

Co jasmínů tu bylo dřív.

Co fial nočních a co bílých růží –

teď plevel tu a jetel niv.

Pomníček malý nad močálem stojí,

ve váze ohnil mu mnohý list,

houf jepic se tu v slunce záři rojí

a rozházené peří hnizd.

Na černé desce nápis málo jasný

kryt stínem staré jabloně:

že zastřelil se zde princ mladý, krásný,

a panství, zámku dědic – pro koně.