V starém zámku.

Chtěla bych být v tom starém zámku sama,

kde teskný klavír v noci ze snů vzdychá,

kde v modrém sále zjevuje se dáma,

jež milovala nešťastného mnicha,

kde v parku cesty k zabloudění vedou,

kde netykavky s orchidejí bledou,

z Jericha růže kvetou opojivé,

krvavé buky šumí písně snivé,

kde věžička je smutně pochýlena,

kde pláče o půlnoci černá fena,

kde kroky na parketách umírají,

jak zpověď písní v sasankovém háji,

kde do oken se dívá dálka bdící

a proměnlivé noci milující.

V tom starém zámku chtěla bych být sama

a zpívat svoje neskončené drama –

a tiše, tiše okna otvírati,

když k lesům luzně oblaky se zlatí,

číst v starých knihách dávno nedotknutých

a stopy palců hladit v listech žlutých,

poslouchat cvrčky, nudit se – a čekat,

slz horkých příval nechat volně stékat,

žít bez bázně, že střízlivost mě zmučí,

a stromy vidět přes hnízda jak pučí,

hymnami bouří dát se uchvacovat

a blesky komnaty své osvěcovat,

do snů svých nechat vítr výt a kvílet

a křísit květ, jenž umdlen z dálky přilét,

a čekat s vírou, která skály tříští,

Zázraku můj, v tvé velké, slavné Příští.