V. Starý motiv.

Má milá přišla dneska sama,

to poprvé – ó jaký ples!

Ta přísná její gardedama

prý dříme sladkým spánkem dnes.

Je máj, a den byl v celé kráse,

pln vůně, písně veselé,

a dlouhá alej bělala se

jak družiček řad v kostele.

Ó jak jsem chystal k řečem zdobným

slov nejkrásnějších velký sklad,

když spatřil jsem ji krůčkem drobným

pod klenbou stromů pospíchat!

Já cítil, jak mne čelo pálí,

jak líc má hoří do krve,

tak bylo mi, když, školák malý,

jsem k zpovědi šel poprvé.

Má milá přišla, v očích smavých

jí radosti blesk jasně plál –

však já zapomněl všech slov žhavých,

jež ku řeči jsem sformoval.

I milka má se náhle chvěla,

a řeč tak všední počíná,

jak nad každým by slovem bděla

zas censura dnes matčina.

A vzácný hovor ten, jejž máme,

Bůh ví, jak bloudil široko,

až oba teskně vzpomínáme

na krásnou dobu rokoko,

kdy v pestrých šatech páni, dámy,

a v sněhobílé paruce

míč hráli vážně pod lipami

v kruh držíce se za ruce,

pak v černých šatech ze sametu

– když třpytné hvězdy svítily –

jak při pohřebním menuettu

ve stkvělých sálech tančili...