V. STARÝ MOTIV

Má milá přišla dneska sama,

to poprvé – ó jaký ples!

Ta přísná její gardedama

prý dříme sladkým spánkem dnes!

Je máj, a den plál v celé kráse,

park nálady pln veselé,

a naše alej bělala se

jak družiček řad v kostele.

Když spatřil jsem ji krůčkem drobným

a samu ke mně pospíchat,

horečně schystal k větám zdobným

jsem zadržených řečí sklad,

tma v očích byla, čelo pálí,

a líc má hoří do krve,

tak bylo mi, když školák malý

jsem k zpovědi šel poprvé.

Má milá přišla, v tváři smavě

jí radost kvete nachová –

já klobouk zvedl ostýchavě

a uklonil se bez slova.

I milka má se pozachvěla,

a řeč tak všední počíná,

jak nad každým by slovem bděla

zas censura dnes matčina.

Je vzácný hovor ten, jejž máme,

a bloudí hezky z široka:

bůh ví, proč teskně vzpomínáme

na jeden obraz z rokoka,

kde v pestrých šatech páni, dámy,

a v sněhobílé paruce

hru směšnou hrají pod lipami

v kruh držíce se za ruce...

A jakby štěstí nezažité

nám odletalo na vždycky,

my těžce vzdychli ve chvíli té

a milka děla tragicky,

že tenkrát v šatech ze sametu

– když třpytné hvězdy svítily –

i při pohřebním menuetu

ve skvělých sálech tančili...