V stenajícím lese.

Což ty břízy rozchvěné

padají si do náručí?

Což to z hloubi pramene

klokotavým pláčem zvučí?

Což ty vzdechy hrobové

sosny k zemi ohýbají?

Což ti šedí bukové

jako děti naříkají?

Což to kvílí doubrava

usedavě bez úlevy?

Což ta stará Šumava

teskné šumí truchlozpěvy?

A těm hvozdům kolemkol

hořem oplývají ústa!

Což to jako matčin bol

v duše stromů z půdy vzrůstá?

Proč to puká srdce hor,

stenajíc jak ve skonání?

Zač to ruce vzpíná bor

o nebeské slitování?

V srdci mně to zazvučí,

Šumava mi svěří všecko:

„Oj, hle, držím v náručí

zemi českou, – choré děcko...“