V STESKU.

Já viděl jsem tě v snížení a kalu,

ó matko, nešťastnější nad vše jiné!

Já viděl jsem tě v bolesti a žalu,

já zřel jsem, sláva tvá jak v hanbě hyne –

ó matko, vražděná již po třikráte,

kdy v lesku vzplane zas tvé jméno svaté?

Ó matko, vlasti – jako spása světa

ty na kříži jsi utrpení pněla,

probila ruce vrahů luza kletá,

probity nohy, trní kolem čela –

ó matko, Golgathy noc v dál se tratí –

leč kdy se tvého vzkříšení den vrátí?

Ó vlasti! Kolem noc tak pustá, dlouhá,

a nikde luny, nikde hvězdné záře.

My v okovech a tobě vrah se rouhá –

kdy, matko, jitro zas tvé zjasní tváře?

Vyhnanci v otčině jen marně lkáme –

což nám již osud každou naděj zláme?

Paprslek jeden, věčný blaha zdroji,

jen paprslek, když dřímají tvé blesky!

Tys odplaty Bůh – což my věčném v znoji

zde lkáti máme dávných žalů stesky?

Kdy soudu hlahol zahřmí v strasti naše,

kdy ohlásí svit zoře Mesiáše?!

Ten pohár, Bože, plný žluči, jedu,

my na dno pili jsme, již hasne oko –

jak živá mrtvola my ždáme tvého hledu,

ať vstanem zas, neb klesnem přehluboko!

Ó Bože! Kde jsou naše touhy, snění –

na Hoře Bílé krve proud se pění...

Má vlasti nešťastná! Již tebe pochovali,

již příkrov zapadl, již hroudy duní –

tvé syny do otroctví zaprodali,

ó kdež nám svitu v temné světa tůni!

Bloudíme! Bože, dej nám v bídě síly

neb sešli blesky, by nás rozdrtily!

Ó vlasti moje! V snížení a kalu,

ó matko, nešťastnější nad vše jiné!

Já viděl jsem tě v bolesti a žalu,

já zřel jsem, sláva tvá jak v hanbě hyne –

ó matko, vražděná již po třikráte –

kdy v lesku vzplane zas tvé jméno svaté?