V stínech.

Jak z jícnu shaslé sopky výpar bledý

vstal z doupat noci den, tak chmurně šedý

a vetchý, mrtvých zraků, jak by nechtěl žít –

a přec jest narozen! Ne v slunných vidů vnadě

a v nebes paprscích, ne růžově a mladě,

leč jako mdlý vstal stařec; trudno jest mu jít

v ten svět, poušť mlhovou a sněžnou. Beze stop

se plouží výšemi a míjí s pohrdáním,

kde hloubka, úkryt, tajina; vše jako hrob

to stínům zůstavil. On celým putováním

se vleče s děsnou noci němotou,

však její mír ho mine, s tesknotou

a dumně v smrti tušení se hrouží

a jako Ahasverus – zdřímnout, usnout touží.

Zář světla zbožnou rukou rozžatého

dvé paprsků tká v mlze z obou stran

kde pod nohama ukřižovaného

se chví jak žhavá krůpěj z božských ran,

jak oko bdící v hořkém lidském bolu,

jejž bůh jen v mukách zná i cítí spolu.

Zář bledou kolem svírá temna klín,

a v okruh záře vstoupil lidský stín.

Tam na podobě božské starce zrak

tak mrazný utkvěl, jako mlhy mrak,

jímž proniká, sám nepronikle temný,

jak stín, v němž hvězda shasla. Sníh se jemný

mu vplétá v šedin sněžné závěje

i v čela vrásky – vpadlé řady hrobů,

v nichž mrtvé boly, tužby, naděje

tlí bez památky drahnou, dávnou dobu.

Pych vznáší hlavu tu, ač mdloba bedra sklání,

a kamennými ústy úsměv pohrdání

hne mžiknutím, kdy kletá Ahasvera noha

jde s věčným vzdorem kolem trpícího boha.

V tom stihl povzdech jeho sluch. Hle žena

jak ona, která objímala kříž

kdys na Kalvarii, zde v slzách rozprostřena

k těm nohám svatým skládá bolu tíž;

zrak jako ten, v němž matky hrozná muka

kdys trnula, ten hledá božskou líc,

kříž mocně obepíná slabá ruka,

v něm kleslé duši berlu hledajíc;

vzdech prsou pozakvílel kol a kol,

a v něm se ozval všechen lidský bol.

I postál Ahasver. Jak z živé smrti

se krutě vzbudil v žití žár a vír;

co skalou bylo v duši, vzdech to drtí

a v peklo sráží lhaný její mír

i hroby toho čela odmyká...

Z té duše ledů plamen proniká

i valí každou tepnou děsné vlnobití,

až prsa chví se v živém utrpení;

svou kletbu cítí – nesmrtelné žití

i s žití bolem, jemuž konce není;

hrůz lidské bídy celé věky vstaly

a znova hroty své v to srdce zabodaly.

Ha, štvaný Ahasver, on klesá, jak ta žena

tam pode křížem, zdrcen na kolena

a vzdorem zoufalým se ještě brání

jhu boha muk i jeho slitování;

on rukou zprahlou, silou zlomenou

se chopí obou kříže ramenou

a duchovitých upjav očí zář,

v jichž pustém stínu smrť i život zpola,

v tu milosrdnou spasitele tvář,

jak slují ohlas temně z hloubky volá:

„Ó bože trýzně, bože ran i muk!

Hle malomocný, bídný, pokořený

svět ještě vzývá tebe! lidských stonů zvuk,

tvůj chvalozpěv, sto věků rozduněný,

zní ještě k slávě tvé! a ještě konce není

té víře tvé, žeť spása v utrpení!

Ó ještě metáš blesky v lidu témě,

by zdrcen ve prach, zbožňoval tě víc,

a ještě učíš padlé lidské plémě,

že pot a slzy světí jeho líc;

že ten, kdo ruku vraha svého líbá

a katu žehná, sklán a poroben,

kdo s rozkoší jhu tyrana se shýbá,

v svém zničení jest bohu podoben!

Ó ještě zmučený tvůj obraz lidstvu hlásá,

žeť v němých mukách božská jeho spása!

A ještě Ahasver, jenž s pohrdáním,

zřel na boha, an v chabém potu nesl kříž,

se tobě neuklání zbožňováním,

byť k nohám tvým jej sklála útrap tíž,

a ještě duše o svou spásu kvílí,

ne k bohu bolesti, leč k bohu síly!

Kdes, králi svrchovaný, sílo věčná,

kde, hospodine, jest tvá všemocnosť?

Proč shlížíš na ta muka nekonečná,

jež hubí lidstvu krev i duše skvost?

Proč denně, jak tou rosou na zemi,

svět stonásobně zalit slzemi?

Proč v mukách, ode věku do věku,

jen klesat, klesat dáváš člověku?

Proč tolik ran tvých na lidstvo se řítí?

Ó Ahasver je všecky ve svých prsou cítí,

a marně po věk bludná jeho noha

stop hledá soudce věčného i boha,

a marně duše o svou spásu kvílí

ne k bohu bolesti, leč k tobě, bože síly!

Ó starý hospodine zástupů,

což není spásy, není výkupu?!“

I klesl Ahasver – hle padl na svou tvář

tam pod nohama ukřižovaného;

jak žhavá krůpěj, jež by skanula

z ran jeho svatých, chví se lampy zář

a zasáhla i kmitem lesku mdlého

líc božskou. Zdá se, že se pohnula,

a v útrpném i němém slitování

že k člověku se Ahasveru sklání,

jak bůh by s člověkem snad želel spolu,

že od počátku stanovil jej k bolu...

A lampa shasla. Žena s lehčí tíží

se vrací z posvátného ústraní.

Jen stíny denní do kola se plíží

a tichem šumí křídlo havraní;

až chmurný den pak uhasínal zvolna,

i dokončena pouť ta jeho bolná.

Pak vzešly hvězdy v převelebnou noc...

Bůh bolu s rozpjatými lokty shlíží,

jak Ahasver, jenž cítí jeho velemoc,

v dál sněžnou jako stín se v stínech plíží.