V STÍNU.

Ať pod kaštanem, lípou, akacií,

vždy kyne, vábí, láká svůdně stín,

a chvíle jdou, co dlíš v něm, hravě míjí,

on jako víno skalních ze hlubin.

A jeho taj? – Že věčnosti je syn.

On chladí mile, konejší a zvedá,

jen svěř se mu, on zlíbá ústa ti.

Jest sám. Ne, nikdy: dívka pod ním sedá –

chceš odejít – a musíš zůstati;

Samota zve se tato dívka bledá.

Jen svěř se jí a zahrne tě celá,

dnes Láska, zítra Smrt se bude zvát;

tříšť jabloňových květů na tě schvěla

a šeptá mdle: Pojď, hochu, čas je spát,

jsem stín již poslední – ó, chtěj se vzdát!