V stínu. (I.)

U potoka, nad nějž vrba

svislé větve smutně kloní,

do hloubky jsem zahleděl se,

kterak se tam vlny honí.

Což o vlny! – Tak myšlenky

jedna druhou v běhu stíhá,

mně však, že dnes čekám Tebe,

vlna času neubíhá.