V STÍNU LESA

Do stínu lehám v kapradí –

žádnému z nás to nevadí,

že jsme na chvíli spolu.

Hledíme na sebe,

staří známí,

jsme všichni děti jedné mámy,

veliké, úrodné země.

Sílu jí bereme,

šlapeme po ní;

ona pro nás rodí,

slzy roní,

pro nás se do krásy prostírá,

kvete i umírá.

Země, mátuško,

nevěsto, stařenko, dítě,

jak voníš sytě,

když ve tvé sítě

barev a spleti

ptáci se sletí,

tvorové hraví,

písní tě slaví.

Jaké to podivné,

špatné i hodné,

marné i plodné

máš děti!

To jsem ti všechno

všeptala v kapradí.

Jako když pohladí

laskavé dlaně,

stéblo se naklání

na moje skráně.

Mátuško, stařenko,

nevěsto, dítě,

dej mi tak kvést

a vonět tak sytě,

jako tvé meze

pod metlic rouškou

jetelem voní

a mateřídouškou.