V STÍNU SMRTI!

Kvetoucí záhony jsou dnes ty hroby,

jak úsměv znavený je každý rov;

jsou těch, kdo spí tu, tváře bez podoby

jak píseň tesklivá, však beze slov.

O kříž se opírají ve svém snění

a v klíně spočívají ruce mdlé;

neslyšně jdou tu času zavlnění,

cypřiše naklánějí k mohyle.

Sen dlouhý, nekonečný na jich víčka

s těch větví roní se jim hebounce;

jim zdá se, že je náruč měkká hýčká,

tak sladce je jim a tak lehounce.

A sní tu o budoucím probuzení,

o slávě příští jednou toho dne

a ve snu jejich trudu bázně není,

jen naděj sladká, jíž nic nepohne. –

Vy živí, nerušte jich snů svým lkáním,

modlitbu spněte k jejich nadějím:

je Bohem více Bůh svým slitováním,

než soudu svého věčným prokletím!