V STŘEDOHOŘÍ.

Poustevníčku na temeně lysý,

vrchu sivobradý v dálce lesů,

co to s bílého ti pasu visí

v řasy roucha z brunátného vřesu?

Jsou to cestky ušlapané s hůry,

poutníci kde za poutníky minou,

nebo svislé, růžencové šňůry,

na nichž v modlitbách se zrnka šinou?

Řekni, starče: modlíš se a prosíš

za každého blízkých dědin syna?

za ty, které na svých bedrách nosíš,

za všecky-li vzýváš Hospodina?

Proto každou tu pestrou, hybnou tečku

máš-li tolik lásky, slitování,

že se modlíš na tom růženečku

za ně zbožně sám a bez ustání? –

„Věru, za každé se modlím děcko,

za každou i hlavu v sněhu šedin,

za ty chodce, za to množství všecko,

za lid prostý z milých našich dědin.

Zaň se modlím, ne však sám jen, k Bohu!

Mníš to, člověče, an’s malé víry;

hleď, jak ruce vzpíná pod oblohu

v modlitbě mých bratrů sbor tam širý!”

Hle – a zřím tam v dálce, v modré mlze

jak své hory vzpínáš do nebeska, –

zřím tvůj obzor, plynoucí v mé slze:

ty se za nás modlíš, země česká...