V stylu Petrarky.

Kdy vyzpívám svou velkou lásku k tobě?

Rci, duše, kdy se země z květin vydá?

Na nebi hvězd se věčná hlídka střídá,

a mrtví láskou chvějí se i v hrobě.

Jen dobro sijí tvoje ruce obě

a krása věčná každý sen tvůj hlídá,

a duch-li duchu v souhlas odpovídá,

pak s žádnou písní nepostačím sobě.

Neb dobro chci jen a jen krásu hledám,

tož musím, an zřím obé v tobě žíti,

vždy lásku zpívat, již mé srdce skrývá.

A proto rád u tvojich nohou sedám,

bych z očí tvých moh’ vznět a sílu píti

k té věčné písni, jež se nevyzpívá.