V SUDĚ DIOGENA.

Tma, déšť a vítr, slota zlá, že do ní

psa nevyhnal bys. Drnčí lucerna,

jak cvakala by zuby; z ní se roní

svit žloutenkově žlutý do černa,

a v blíkání tom na plakátu zmoklém

čtu z okna nápis: „V sudě Diogena“. –

– Dnes do divadla? Na kus antický?

Žel! Marně zve tam půvab klasický,

neb musel by být Horaciem Koklem,

tím hrdinou i plavcem zároveň,

kdo by se pustil dnes v tu povodeň.

Mně zbraňuje v tom svatá Hygiena;

ach, odpusť, odpusť, mistře Vrchlický!

Hm, z kamen svítí se, mám hezky teplo!

Svou paměť ke hře dnešní upínám,

neb znám ji z četby; též si vzpomínám,

zač autoru hry „V sudě Diogena“

kdys kriticky se přes prsty již kleplo;

nu – arciť nejdřív za genitiv jména

hned v názvu; že to chyba, ví se dávno;

i zkumně rozvažovat počínám,

zdaž bývá v kritikách přec něco správno, –

i v soukromých. – Mně dobří lidé řekli,

že Diogenes byl sic filosof,

však divný rek; čin žádný, mnoho slov,

a přec jen drsný, neurvalý cynik.

Nu, z hlíny sud si zvolit za domov –

to prý že mohl chtít jen mozek změklý;

a jest prý názor doktorů všech klinik,

že bydlit bídně v blátivé jen díře

jest pro člověka: žíti hůř než zvíře.

To, lidem kulturním, se hnusí nám.

Tak soudili. Dál se mi paměť pletla,

až pocítila jsem, že usínám,

a sen mi rozžehl svá svůdná světla.

Nuž, zdálo se mi o bytové nouzi.

Jen ať nám nikdo Prahy neostouzí,

že lidé k necti jejímu prý jménu

by záviděti mohli Diogenu! –

Hle – v snu se něco valí odněkud,

i přivalil se přenáramný sud.

Ač duněl prázdnotou, přec lidí houf

se velikánu vstříc hnal, neucouf’,

však zadržel jej, křikem pozdravil

a na stojato na dno postavil.

Sud prázdný – všichni se však oblízli!

I snesli seker, kladiv, šroubů, pružin

a pilovali do dubových dužin,

až dvířka do nich pěkně vyřízli,

též okénka; ba z těch i veteš skla

se usmívavě k slunci zablýskla.

A pak se losovalo, která z družin

těch, kdo se přičinili při práci,

si nejdřív pohoví v tom paláci.

V tom slyším zpěv se blížit velebný,

jenž vážnou notou blaho lidstvu hlásí;

i vystupuje průvod malebný

jak z jiných světů, – armáda to spásy,

a vážným hlasem volá vůdkyně:

„Buď vaše dílo požehnáno s výše!

Sud plný sloužil ďáblům k hostině,

sud prázdný záchranná buď ctnostných skrýše.

Pryč s hříšným sudů mokem do řek proudu!

Lid očištěn buď z kletby alkoholu!

Však z prázdných sudů stav si každý boudu;

tam žijte v bázni boží všichni spolu!“

Dál v modlitbách se průvod odebíral.

Lid poslušný se v pivovary vdíral,

kdež zabavil a rázně prázdnil sudy;

a pivo teklo, ale nevím kudy...

Hle, sudy, soudky valí se a rojí

tam, kde sud obrovský již první stojí;

tu jedny stojmo, druhé na ležato

se řadí, až je radost hledět na to,

jak bere konec nouze bytová

a vzrůstá kolonie sudová!

Jí čestně stanoveno zákonem,

žeť Diogenes jejím patronem.

Kéž v pravdě, jak v tom snu, se dočká Praha

též po své těžké krisi téhož blaha!

Kéž, jako v snu tom, najde ve svém trudu

dost moudrých Diogenů a dost sudů!