V šumu habrů.

Nad pěšinou kolem villy

staré habry ševelily,

vábily mne ve svůj chlad.

A jich šum tak svůdně volal,

že jsem dlouho neodolal

a šel honem poslouchat,

co jich šeré, tmavé hlavy

sobě as v tom šeptu praví...

Slyšel jsem, jak píseň jejich

větrem táhla po alejích,

viděl, jak se klonily!

Jemnou hudbou děly ke mně:

„Zůstaň u nás chvilku v temně,

užij naší idylly;

nepatříš ty v naše vrahy,

jsi nám vždy jen snílek drahý!“

A já zůstal... Divné kouzlo

z písní jich mi v srdce vklouzlo

tak jak rosa v lesní květ!

Poupě snů mých puklo zcela

a můj duch jak zlatá včela

začal nad ním křídly chvět –

a můj verš pak zpívat uměl,

co ten každý habr šuměl!...