V sváteční odpůldne.

Blíž okna šije... Ticho je v domě,

a pod rukou hbitou roste jí dílo.

Tu s jediným děckem žije tak skromně,

a ono jí vším, co v světě jí zbylo;

jen o ně se bojí, o ně se stará,

však nyní to poupě pozdního jara,

kdy umřela dávno pro celý svět,

jí začíná vadnout a churavět.

Je odpůldne svátku. Všechno je z města,

ven každý jde v pole za chmurné brány,

ó, douškou teď voní každá as cesta,

a zeleným mechem lesy jsou stlány!

Tam z prvního patra jeli do lázní,

a každý den byty kolem se prázdní,

jen ona vždy k práci zavřena v kout,

si nemůže ani oddechnout.

Což ona! Však dítě, co den je bledší,

a bylo tak čilé, veselé přeci,

však nyní tak smutné, bez zpěvu, řeči,

ba zrovna jak ptáče v zavřené kleci;

to pobledlé líce, ta zapadlá očka –

ó Bože můj, čeho ještě se dočká?!

Snad že jí to dítě k sobě chceš vzít,

pak ona též nechce ani žít.

Zas od práce zraky k dítěti zvedla,

to na zemi hrá si s dřevěnou pannou,

zas lekla se, jak ta tvářička zbledlá,

a na ruce s očí slzy jí kanou;

a hodila náhle stranou vší prací,

zde tím jenom chléb, však dítě tam ztrácí,

co bez děcka s chlebem, s děckem co hlad? –

„Pojď, půjdeme aspoň v městský sad!“