V své toužné duši letních nocí něhu

V své toužné duši letních nocí něhu

a hvězdy jejich snivém ve zraku,

v můj smutný život, chladnoucí již v sněhu,

jsi přišla božská, plna zázraků.

Svět k Tvému trůnu skládal svoji slávu,

chtěl Tebe vznésti ve své moci jas –

a Ty svou drahou, zbožňovanou hlavu

jen na má bouřná prsa sklonila’s.

Svět chtěl Ti dáti vše, co dáti může –

já neměl nic než srdce žebráka,

v němž opuštěném kvetly pozdní růže

a ptáci snů se nesli v oblaka.

A slávu světa Ty jsi opustila,

jež vavřín pletla Tobě ve vlasy,

a jako světlá božka snů mých bílá

v to žebrácké mé srdce vešla jsi.

Co mohu Tobě za tu lásku dáti,

jež veliká je, ryzí, bez hříchu,

než vzývat božství, které v duši plá Ti,

a modliti se k Tobě potichu?!

Než věčně klečet u Tvých drahých nohou,

plát milostí, až do skonání plát,

a jak jen bozi milovati mohou.

tak šíleně Tě, duše, milovat!

Přijď posvátná, v říš ducha mého slétni,

kde z vůle Tvé se jitro rozední,

přijď velebná jak toužebná noc letní

a v srdce moje zářná pohlédni!

Já krásno tam, jak v letních nocích bývá,

skvost rosy hoří v každém poupěti

a bouře snů mých šílící a divá,

ta tichne rázem ve Tvém objetí.

Již nedovedu všedním být a podlým,

v své skráni cítím hřející Tvůj dech,

jak k Madonně se vděčně k Tobě modlím

a k nebesům Tě vznesu na křídlech.

Má celá duše, Tebou prozářena

jak opálovým světlem měsíce,

v mdlém jase plá a něžnou vůní stená

a ve květech má perel tisíce.

Dnes věřím již, že věčně budem spolu,

že nesklamem se nikdy, duše má,

a po zimách a útrapách a bolu

že jeden hrob nám dají oběma.

A na tom hrobě toužebná noc letní

snít bude o nás, slzy ve zraku –

ó duše, přijď, v říš ducha mého slétni,

přijď velebná a plna zázraků!