V. Svit měsíce v houšť vniknouti se zdráhá,

Svit měsíce v houšť vniknouti se zdráhá,

jen světlošky, jež kolem poletají,

a bílé můry tento ústup znají,

kde v stínech buků žena stojí nahá.

Květ náprstníku, nad nímž rosná vláha

tká perly své, jež matnou září hrají,

a svlačec, zvonky její lůno tají

tu vyschlou číši nesměrného blaha.

Ó krásná paní! Sne z mramoru tklivý,

noc pouze zná teď kouzlo tvojich vděků,

kde říše tvá jest, háje tvé a kněžky?

Zda s tebou navždy zhasly krásy divy?

Či v novém lesku v života sen těžký

se vynoříš zas jednou z moře věků?