V svých loktech měl jsem drahou Tvoji hlavu...

V svých loktech měl jsem drahou Tvoji hlavu

a všecko ve mně zpívalo,

vše smálo se, co hynulo dřív steskem,

zář slunce byla, kde se jindy stmívalo.

Já díval jsem se na Tvé bílé čelo

a do očí a na ústa –

a cítil jsem, co ve mně zlého zbylo,

jak sněhobílým květem zarůstá.

A cítil jsem, jak kol nás kvítí roste,

až jako v známé pohádce

zeď květů od světa nás oddělila –

jen hlava Tvá v mých loktech snila přesladce.

Ó, čisté čelo, klidně sni v mých loktech,

bělejší bílé nad růže –

ty květy jsou nám proti světu hradbou

a žádný pohled zloby na nás nemůže...