V SZEGEDSKÉ KANTINĚ

V szegedských kasárnách

– vojáčku, neházej na stěnu hrách –

v kantině, dole v kantině

chomáče lidské s va banque horečným

dýmají, hučí při pivě, při víně,

kymácejí se sklepením.

Semitská rodina,

zbujelá masožravá bylina,

úklady vojáčkům osnuje,

pohyby línými

dávajíc zboží a shrabujíc jmění;

ornament s vnadami navoněnými

domácí slečna tu a tam přepluje

dusivé vření.

Cynický obchod,

bláznivý z ručky do ručky obchod

v té atmosféře kvete.

Hrdlo je spráhlé i mysl je spráhlá,

z daleka jakási ozvěna táhlá

zní srdcem, až bolí.

Za doušek duši! Oh, ty můj světe!

Mamičko! Mařenko! Anči!

Byli jsme v poli a budeme v poli.

Světe můj, tanči!

V szegedských kasárnách v kantině

v lomozu, v puchu, ve špíně

dušička zkřehlá se rozehřívá;

vedle však v malé kuchyňce

kdos pobrnkává na strunce,

za velkým sporákem v koutku kdes

cvrček, jak byla by to pod lesem mez,

sedí a zpívá.

V kuchyňce malé po páté

pijeme kávu, pijeme čaj.

Za námi cesty jsou zaváté

v domácí kraj.

A všechno hořkne kolem nás,

hořké jsou obzory před námi:

mne jen ten cvrčkův jednotvárný hlas

medovou chutí omámí.

Sedím a naslouchám

náhle tak sám,

vlní se zlaté obilí,

na stráni voní mateřídouška.

Ach, co vše měli jsme! A co jsme ztratili!

Rcete mi: Je to jen zkouška?

Jen a jen zkouška?

Leč v nejeden večer po retraite,

po vezdy předčasném retraite,

i tento brloh spocen se kymácí,

opilá kocábka zalklého vraku

za divé bouře.

Sem slezou se poslední pijáci,

tváře jak z rudého máku;

výparem rumu, oblakem kouře

lomcuje zmožených hrdel řev,

a já již nevím ani,

zda v koutě zní ještě cvrčkův zpěv,

zda obilí vlní se, voní mateřídouška.

Snad zpívám, snad piju, či písčitou plání

uháním na koni mumlaje: Jaká to zkouška!

A náhle v prázdnu sedím,

kdos naproti mně se tyčí

a hvizdá,

do žhavých, posměšných očí mu hledím

an syčí:

„Počíná poslední jízda.“