V TATRÁCH.

Strmé štíty, černá bezdna,

v sosnách vítr sobě hvízdá,

domky k stráním přilepeny

jako na krov ptačí hnízda.

Šerá mlha dlouhou třásní

halí sníh a ledy skrývá,

ze salaše trýská světlo,

v salaši si šuhaj zpívá.

– Letí vichry, z dálky letí,

divné zvěsti přinášejí,

v bědu naši šeptají cos

o snech štěstí, o naději.

– Jak by se dva rodní bratři

sešli po dlouhých zas letech,

jak by naše stará lípa

v běloskvoucích plála květech.

– Huč jen, lese, dávné stesky,

zuř si, divá metelice,

přijde opět sladké jaro

a s ním písní na tisíce.

– Rozbojníci – skalní orli,

divoženky – vlčí máky,

a v té duši uhnětené

rozpučí to jarem taky.

– Rozhoří se v hrudi srdce

jako vatra pod skalisky,

rozproudí se v svalech síla,

neb svit jitra dní se blízký.

– A ta síla naše právo,

naše hvězda z tůně žalu,

vrahů zášť a zloba pekla

roztříští se o tu skálu...

Strmé štíty, černá bezdna,

v sosnách vítr sobě hvízdá,

domky k stráním přilepeny

jako na krov ptačí hnízda.

Letí vichry, z dálky letí,

v teskné srdce naděj sijí –

nad horami blýská zoře,

v Tatrách divě hromy bijí...