V té době pohnuté...

V té době pohnuté, jež v obra vzrůstá denně,

jež plna paradox, sentencí, zázraků,

kdy volnosť, svoboda se daří utěšeně

pod paragrafů jhem a v stínu bodáků,

v té době pohnuté, kdy pokrytectví zraje,

kdy pravda umírá, lži nohou zdupána,

kdy lidskosť uniká kams v nadpozemské kraje,

kdy rozum nad city hrá roli tyrana,

v té době pohnuté, kdy u nás všechno hnije,

kdy musíme si zrak obestřít frasemi,

by děsná zoufalosť, jež pod pravdou se kryje,

nám zhnusit nemohla ten život na zemi,

v té době pohnuto, kdy zápal, svoje síly

náš národ v směšnostech probíjí úžasně,

kdy příliš mladí jsme, abychom vážně žili,

a k žití jarému sestárlí předčasně,

v té době pohnuté, kdy v naší satirice

se rojí vtipy zlé na Botič, na tchyně,

páterská kritika kdy hloupne víc a více,

a v slokách pro panny zří spásu jedině,

v té době pohnuté, kdy naděje se ztrácí,

že zásvit lepších dnů se přec jen dostaví,

kdy člověk žije už jen tupou resignací

a vleče úhorem ten život zdlouhavý –

dle Tvého receptu jsem začal věnec plésti,

jím škrtím černý spleen, jím škrtím bídu zlou,

a k němu roste mi dost drobných kvítků štěstí –

chceš znát jich několik? jich vůni vábivou?:

mít bytosť u sebe, již jsem si moh’ jen přáti

tak luznou, rozmarnou, tak jemnou, vznešenou,

již budím polibky, jež s polibky jde spáti

a jíž je polibek i trestem, odměnou,

jí kouzlit úsměvy na bílé, jemné líci,

nad nimiž vypukám v smích sám jak děcko pak,

jí hladit, líbat vlas se jako zlato stkvící

a číst, co srdce jí diktuje v šedý zrak,

a jít s ní z večera ulicí oživenou,

kde světlo v krámech plá, kde hučí lidstva dav,

a být jím unášen a duší rozechvěnou

přec cítit samotu dvou milujících hlav,

a v hlavě verše kout a slyšet sloky šumět,

a v srdci hudbu mít, jež láká ke smíchu,

ti skvostným nápadům své ženy porozumět,

s ní šatům divit se a barvě tepichů –

a bez vzpomímek žít, jak bych byl zrozen včera,

žít žitím dítěte, jež vyhřívá se kdes,

nehledět do zítřka a nelekat se šera,

jen slunce, slunce mít a cítit slunné „dnes“ –

Zde trochu vůně máš, zde trochu toho světla,

jež padly v pravý čas v tu chorou duši mou –

vždyť jinak byla by tma šílenství tam vlétla

nad vlastní prázdnotou a dobou pohnutou...