V té noci jedné žití polovic

V té noci jedné žití polovic

jsem ztratila. Stůl v temnu, na něm list

se svítil záhadný. Jej nutno číst!

A mrtvě, jak tvář v světle voskovic,

bez obsahu, jak tělo bez duše

to písmo bylo mi. Jen v předtuše

jsem cítila, že pro mne nežije

již Faust můj. Z neznámých mně míst

se loučil se mnou, mužsky krutě jist,

že srdce mé tak lépe přežije

tu bolest loučení. – Že zatoužil

po širém světě vědění, mi psal.

Ni slova díků. Muž má jiný cíl,

než aby ženu věrně miloval.

Ať věřím, velkou že jest obětí

mne opustit. Však díla početí

to vyžaduje. – Tak mi asi psal –

jak měl by těžkou vinu odpouštět,

že dávno bránila mu rozletět

se k cíli láska má. Já zaštkala:

Jak marné dílo, které prosté pout

si lásky žádá být, jež zašlápnout

si troufá nejkrasší květ zahrady,

když sotva vzkvet, a za něj náhrady,

chce, umělým by květem přijala!

Jak bezcennou je Faustu láska žen,

když myslí, dál že dojde nestřežen

a neochráněn okem jasnovidným.

Jak duši jeho žena tvorem bídným

se musí zdát, jenž nezná spolutvořit,

jak nízkou láska, že by mohla bořit,

když silna silou duší dvou by byla!

Tak lásku svou jsem málo zušlechtila

své duše touhou, že mi neuvěřil,

jak sama „jdi“ – bych řekla, kdyby svěřil

mně pochybnost svou? – Jak má duše práhla

vše pochopit a blízkost viny najít

své vlastní, jak v tom žalu zajít

jsem přála si! – V tom svíce zhasla. Ráno

pobledlé v jizbu vešlo. – „Dokonáno,“

mně šeptalo. List z ruky pustila jsem

a hlavu pozvedla. Byl zalit jasem

cíp zahrady, kde s Faustem sedala jsem.

Z keřů, jež v jaře kvetly, napadané

teď listí vítr v smělý tanec stočil

a v nádrž nesl. Některé v ní smočil

a jiné vzhůru vynes. Bouře přehnala

se v noci té i nad zahradou mojí...

Zlámaným větvím, živým ještě listím

pokrytým, ustlala jsem v jizbě svojí.

A Faustu z hlubin žalu žehnala.