V těch dlouhých večerech...

V těch dlouhých večerech, kdy srdce samo v sebe

jak ocúnový květ se tiše zavírá,

kdy příští neláká a upomínka zebe,

kdy naděj umírá;

jak blaží básníka vzít starých zpěvů knihu,

ze starých pohárů to staré víno pít;

jak svět se promění na eden v okamihu,

jak poznáš, co je žít!

Ne v shonu efemer, jímž smysl žití zniká,

v němž zlaté nadšení si křídla otlouká,

v němž pomluv bídný jed kal v tvoje okno stříká,

dum pod leb věší pavouka;

ne v planých starostech, ne v tom, co rve a nudí,

ne v prachu vyjetých a banalních již cest,

leč v sladké samotě, jež nový život budí,

blíž nebe a blíž hvězd!

Ó věř, tu rozlévá se teplo opět nitrem,

jak flétna z myrtoví zní, lásko! zas tvůj vzdech,

že strachem duch se chví, se nesetkat víc s jitrem

po takých večerech!