V těch nocích...

V těch nocích, v kterých jasmín dýše vůní,

v mé srdce láska sletla jako sen,

to z dumy kukle vzletlo na výsluní,

jak motýl křídla zvedá v zlatý den.

Já, noci milenec, teď rád mám den,

dlím stále tvojich zraků na výsluní,

a život ubíhá jak hudba, sen,

jak zrnko mošusu se taví vůní.

Má duše květ je, láska na ní vůní,

co v ní se míhá, perlový jest sen,

tak lilije se tlačí na výsluní,

když rosu v ňadrech osloní jí den.

Když slunce okem blýská modrý den,

jak zlatokřídlé mouchy na výsluní

se honí myšlenky mé, rým a sen,

a všecko dýše ňader tvojich vůní.

Mé srdce chví se pod tvých vlasů vůní,

z tvých ňader hloubí vstává modrý sen,

a čela tvého zářném na výsluní

se snoubí klid, jímž dýchá letní den.

Ó naplň září svou mi každý den,

rád umru touhou tvojím na výsluní,

co stoupá po hvězd řetěze k nám sen,

co jasmín, srdce jednou dýší vůní!